MENU

Mecenášský klub
Národního divadla

Mecenášství není stavem peněženky, ale stavem ducha.

Jak se stát mecenášem

3. 1. 2019

Rozhovor s mecenáškou Barborou Calaba

Barbora Calaba je členkou Mecenášského klubu ND od roku 2017. Její filantropické zkušenosti jsou ale mnohem delší a pestřejší. Díky své profesi žije částečně ve Spojených státech, kde se zapojila jako členka donátorských klubů tamních koncertních a operních domů. Část rozhovoru najdete v lednovém čísle magazínu ND.

Milá Barboro, na úvod bych se Vás ráda zeptala, odkud vlastně pramení Váš zájem o divadlo?

Můj tatínek pracoval jako maskér v Národním divadle a jako malou mě s sebou brával o víkendech do práce. Jako dítě mě fascinoval balet. Vznešenost a nadpozemská éteričnost balerín. Pamatuji se, jak jsem oblečená v tutu sukni v zákulisí napodobovala jejich ladné pohyby. V jedenácti letech jsem pak objevila svět opery a dodnes je to moje nejoblíbenější umělecká forma.

To je úžasné, že máte takto osobní vztah k Národnímu divadlu už od dětství! Ale přece jen láska k divadlu je jedna věc a rozhodnutí, že divadlu odkrojím část svého vlastního rozpočtu, je věc druhá. Jaké bylo Vaše vnitřní pohnutí pro finanční podporu divadla?

Moje vnitřní pohnutí podílet se na podpoře divadla, hudby, ale třeba i vzdělání přicházelo v etapách. Klíčovým pro mě byl život v Silicon Valley, kde se od občanů očekává určitý přínos pro lokální komunitu, protože na rozdíl od Evropy zde nemůžete spoléhat na státem dotované vzdělání, zdravotní péči či kulturní vyžití. Pokud by na tyto potřeby nepřispívala komunita, staly by se komoditou dostupnou pouze pro bohaté. Pravidelně přispívat finančně i volným časem na rozvoj komunity je morální povinností občana.

Co se týče konkrétně Národního divadla, tak moje vnitřní pohnutí se jmenuje paní Dadja (pozn. Altenburg-Kohl). Před 2 lety jsem si doma v San Francisku pustila část Show Jana Krause, ve které byla hostem paní Dadja Altenburg-Kohl.  “Pohnula” se mnou energie a upřímnost, s jakou mluvila o filantropii a o pomoci Národnímu divadlu. O filantropii dnes mluví kde kdo, ale ne každému tu lásku k druhému člověku a zájem o veřejné blaho můžete věřit. Napadlo mě, že tato dáma Národnímu divadlu a vlastně nám všem věnuje víc než jen finanční prostředky a osobní čas, ona nám jde příkladem, jak být dobrými Čechy. Po zhlédnutí pořadu jsem se začala zajímat, jak mohu přispět. Brzy nato jsem se stala součástí Mecenášského klubu Národního divadla.

Paní profesorka Dadja Altenburg-Kohl je opravdu mimořádná osobnost a těší mne, že Vás takto inspirovala. Obě máte také zkušenost s fungováním kulturního světa na západ od našich hranic. Vy žijete částečně ve Spojených státech. Mecenášství tam má pravděpodobně silnější ukotvení ve společnosti, nebylo přerušeno jako u nás. Vnímáte jiný přístup občanů k finanční podpoře kultury?

Pokud se bavíme specificky o dárcovství v oblasti kultury a umění, tak ve Spojených státech je kulturní mecenášství doménou spíše bohatých, dědických dynastií, movitějších lidí, jejichž záměrem je pohybovat se v určitých sociálních kruzích, navzdory faktu, že je jejich srdce k umění tak úplně netáhne. I tito lidé jsou ale pro kontinuitu umění důležití, protože podporují kulturní segment, který sice nemá v USA tak dlouhou tradici jako v Evropě, ale o to víc si drží vysoký umělecký standard. San Franciská, Dallaská a Metropolitní opera spolu léta soupeří, co do kvality výkonných umělců a opulentnosti představení, čímž si udržují vysokou laťku. Stát na rozdíl od České republiky kulturu podporuje marginálně. Pro Vaši představu uvedu příklad: Sanfranciská opera ve fiskálním roce 2016-2017 získala od individuálních dárců více než 58.5 milionů dolarů, od korporací a fondů necelých 8 milionů dolarů, ze závětí lehce přes 2 miliony. Z grantů divadlo získalo necelých 700 tisíc dolarů. Finanční přínos jednotlivců je pro provoz tohoto divadla zásadní. O tom, jestli divadlo bude, rozhodují svými příspěvky individuální dárci a platící diváci. Dlužno dodat, že stát Kalifornie, který má nejvyšší sazbu daně z příjmu v Unii dárcům nabízí zajímavé daňové úlevy, což může hrát důležitou roli při motivaci dárců. San Franciská opera tento fakt umí dárcům velmi srozumitelně komunikovat.

Tak to je opravdu odlišný systém financování divadla, než jsme zvyklí! Vím, že jste členkou několika mecenášských klubů v USA. Fungují americké kluby na podobném principu jako náš Mecenášský klub – tedy na systému donátorských kategorií, jímž odpovídají určité benefity? Zdá se Vám odměňování mecenášů u nás a v USA srovnatelné?

Princip fungování je v zásadě nesrovnatelný z důvodu odlišnosti kultur a z důvodu různých forem podpory a typů spolků kolem amerických operních a koncertních domů.

Pokud mohu, tak budu konkrétněji mluvit o svém rezidentském státu.

Nabídky i členské příspěvky mecenášských klubů na Západním pobřeží Spojených států se často mění. Kaliforňané jsou zhýčkaní a vrtkaví, navíc velmi rádi dávají zpětnou vazbu na cokoliv a divadlu nezbývá než se přizpůsobit těm, kteří ho dotují, tedy dárcům. Pamatuji si, že jeden rok sanfranciský Bravo Club zaexperimentoval a snížil vstupné na nejdůležitější událost roku, čímž je gala k otevření nové operní sezóny. Výbor klubu z důvodu sníženého vstupného zrušil seated dinner, nahradil ji skromnějším občerstvením formou bufetu, a zrušil společnou zábavu s ostatními kluby po skončení představení. Aby toho nebylo málo, tak pár dní před událostí rozjel slevovou kampaň. Každoroční sanfranciské operní gala k příležitosti zahájení sezóny je pro město společenskou událostí číslo jedna, na kterou se lidé těší a sjíždějí se na ni z různých koutů Unie. Zároveň je pro operu nejdůležitější fundraisingovou událostí roku. Prezident klubu ten večer sklidil nejenom otevřenou kritiku ze strany dlouholetých členů, ale přišel i o část členů, kteří očekávali oproti letům minulým stejný nebo vyšší standard. Pro divadlo to byla příliš drahá slevová akce. Tímto příkladem chci ilustrovat i to, že vedení tohoto divadla, zejména pak fundraisingová část, musí být schopna řídit očekávání těch, kteří do domu přináší peníze. Je to nelehký úkol. Z tohoto důvodu se “menu” pro mecenáše mění. Americké operní a baletní mecenáše považuji za společensky náročnější spoluobčany a budu-li zcela upřímná, úplně nejraději sedím v hledišti tady mezi českými diváky. Češi umí divadlo vnímat citlivěji, upřímně ho ocenit nebo naopak odsoudit. Češi chodí do divadla pro divadlo samotné. Stejně tak věřím, že většina Mecenášů Národního divadla podporuje naši první scénu pro divadlo samotné.

Myslím, že máte pravdu. Většina našich mecenášů jsou opravdu věrnými diváky Národního divadla. Moc Vám děkuji za inspirativní rozhovor a na závěr bych Vás ráda symbolicky k začátku nového roku požádala o přání Mecenášskému klubu.

Mecenášskému klubu přeji do nového roku mnoho skvělých uměleckých zážitků a inspirativních setkání, nárůst o nové skvělé členy, kteří mají stejně jako ti stávající umění v srdci.

Speciálně děkuji Vám, Karolíno, za to že jste stála u zrodu uskupení, které si naše první scéna zaslouží, a věřím, že se nám společnými silami podaří divadlo podporovat tak, aby nám pokud možno nepřetržitě vzkvétalo a my na něho mohli být právem hrdí.


Tyto webové stránky používají cookies. Více informací zde.